Řeč je schopnost individua užívat sdělovacích prostředků za účelem interakce. Není člověku vrozená, musí se ji učit. Novorozenec si přináší na svět vrozenou dispozici naučit se řeči, ale bez řečového kontaktu s mluvícím okolím bez sluchových a intelektových schopností, by se tato vrozená schopnost dále nerozvinula, člověk by se nenaučil mluvit.

Řeč je produktem vyšší nervové činnosti lidského jedince a je vázán na vývojové nejvyšší oblasti dominantní hemisféry. Ty pracují v dynamickém sepětí s nižšími mozkovými útvary. Zmíněné oblasti na dominantní hemisféře se označují jako centra řeči.

Nutným předpokladem řeči, která je ve své podstatě hybným aktem, je slyšení. Řeč jako produkt vyšší nervové činnosti se u člověka vytváří složitým procesem ze schopnosti slyšení.

Ve fyziologii řečově komunikačního procesu rozlišujeme složku dostředivou, dále složku centrální a odstředivou. Složka dostředivá je reprezentována v mluvené řeči analyzátorem sluchovým a v řeči psané analyzátorem zrakovým. Informace zde zachycené a přijaté, určitým způsobem zpracované, jsou dále analyzovány a zpracovávány v centrální části a ve složce odstředivé. Ve výkonných orgánech dochází k realizaci řeči mluvené nebo psané.

Výkonnými orgány řeči mluvené jsou mluvidla, tj. orgány, které tvoří hlas a artikulaci. Tyto orgány mají ještě jinou funkci, původní tj. polykání, žvýkání, a řečové funkce jsou tzv. neofunkcí.

Obecně lze říci, že řeč je biologickým výkonem člověka a slouží k mezilidské komunikaci. Řečově komunikační proces je svou dostředivou složkou pevně vázán na společenské prostředí, z něhož přijímá podněty, aby se do něho opět zapojil prostřednictvím složky odstředivé, výkonem efektoru, tedy mluvním výkonem.

Člověk začal být člověkem, když se odlišil od ostatních tvorů a to vzpřímenou chůzí a obratností rukou, a tím i schopnosti práce a schopnosti řeči.

Vyspělé řeči jakožto prostředku sdělování a myšlení předcházel dlouhý vývoj. Primitivní předstupně řeči vázané na hlas lze již zaznamenat u zvířat. Jde pouze o zvukový projev. Nejvyšším vývojovým stádiem je schopnost vzájemného sdělování a dorozumívání řeči i jinými výrazovými prostředky, jako psaním, čtením, mimikou, gestikulací. Tuto schopnost má ale pouze člověk. Primitivní vývojová stádia se neztrácejí ani u něho. Jsou uchována např. v křiku dítěte v prvních minutách a dnech života, ve třetím měsíci v jeho broukání, kterým vyjadřuje libé pocity a uspokojení, v nenadálých citových výlevech člověka, při extremních bolestech nebo při nekontrolovaném rozčílení.

Vytvoření řeči bylo vázáno na vzájemný styk lidí žijících v kolektivu a kolektivně pracujících. Z původních neartikulovaných zvuků vznikaly za postupného vytváření vhodných anatomicko - fyziologických podmínek zvuky artikulované. V primitivním okruhu společnosti pralidí se okruh jejich signalizace postupně rozšiřoval, vznikla první slova.

Tvořící se lidé došli až k tomu, že si měli navzájem co říci. Řeč a práce jsou dva nejpodstatnější podněty, jejichž vlivem se mozek opice poznenáhle přetvořil v mozek lidský, přes všechnu podobnost mnohem větší a dokonalejší.

Tak řeč dospěla k funkci pojmenovací až sdělovací. Řeč se stala základem abstraktního myšlení, vědy, kultury, umění, základem pro nejvyšší možnosti lidského ducha. Vzájemné sdělování a dorozumívání se děje hlavně řečí mluvenou, i když nelze podceňovat jiné způsoby sdělování, např. řeč psanou apod., které však vznikly na základě rozvinuté řeči mluvené. Řečí nepřenášíme z člověka na člověka jen myšlenky, ale i city.Mluvené slovo má obdivuhodnou sílu, která byla dobře známá již starým filosofům a státníkům. V léčebné metodě, tzv. psychoterapii, se slovo dokonce stává léčebným prostředkem.

Řeč dítěte se vyvíjí v prostředí již hotové řeči a na podkladě zděděné schopnosti naučit se mluvit. První hlasový projev je křik novorozence. Tento křik je reflexní reakce, nemá žádnou sdělovací hodnotu. Hlas, který je zpočátku nevýrazný, se kolem šestého týdne začíná měnit. Nejdříve provází situace pro dítě nepříjemné, kdy je výrazem nelibosti a odporu, později, kolem dvanáctého týdne, spokojené broukání a vrnění je výrazem příjemných pocitů.

Různým náhodným pohybem a postavením mluvidel vznikají zvuky, často podobné některým slabikám i slovům. Jde pouze o hru mluvidel a při tom vznikající příjemné pocity jsou podnětem pro další reprodukci těchto zvuků. Jedná se tu o žvatlání pudové, které se vyskytuje i u dětí od narození hluchých, na rozdíl od žvatlání napodobovacího, kdy dítě opakuje jak vlastí slyšené zvuky, tak i jednoduché zvuky slyšené ve svém okolí.

V období kolem prvého roku dítě začíná také rozumět některým slovům. Do popředí se dostává snaha dítěte po vlastním projevu . Slova začínají mít funkci celé věty, hovoříme o stádiu slovověty. Tak např. slovem máma může vyjadřovat radost, že matku vidí, ale také hlad a pod.

Kolem roku a půl již užívá věty , nejdříve dvouslovné až tříslovné, později víceslovné. Ve dvou letech je již schopno mluvit i v krátkých větách. Zdokonaluje se gramatická stavba jazyka a vzrůstá slovní zásoba. Výslovnost se upřesňuje, mnoho slov ještě komolí, těžší hlásky vynechává nebo nahrazuje snazšími.

V období kolem tří let zná asi tisíc slov. Většina dětí už souvisle mluví. Objevuje se období otázek ,,Proč?” Dítě je schopno se naučit jednodušší říkanky, básničky a písničky. Řeč se stále zdokonaluje.

V šesti letech má slovník dítěte asi čtyři tisíce slov. Tato slovní zásoba je však individuální. Množství slova které dítě aktivně i pasivně užívá jsou dány jeho sociálním prostředím. Dokáže reprodukovat kratší příběh, ustupuje fyziologická patlavost. Dítě by se mělo dokázat samo vyjádřit, jeho řečový projev by měl být souvislý, gramaticky správný a srozumitelný. Řečové schopnosti se fixují kolem sedmého roku.